Přeskočit na obsah

Rozhovor

Věra a Jára Kučerovi patří mezi velice zkušené amatérské vodáky a to nejen svým věkem, ale i zážitky a místy, na které se díky vodě podívali. Začínali společně v patnácti letech ve vodáckém oddíle, kde se také seznámili. Teď již jezdí pouze na nafukovací kánoi, která je pro ně nejvhodnější. Na nafukovacích plavidlech ale absolvovali i spoustu svých vodáckých dobrodružství. Léto tráví na vodě a zimu na horách, především na běžkách.

Jak jste s vodáckými dobrodružstvími začínali?

Ze začátku jsem se já starala o děti a Jára jezdil, vzpomíná Věrka. Občas jsme jeli společně a trénovali na klidné vodě mezi brankami. Potom jsme jezdili na tábory. Když nám bylo 30 let, spojili jsme se s Petrem Charvátem z vodáckého oddílu Konstruktiva. Do té doby byla naše nejtěžší voda Čeňkárna (úsek divoké vody na řece Otavě od soutoku s Vydrou. Pozn. red.). To pro nás byl lístek pro přijetí do party.

Díky vodě jsme začali cestovat. Když jsme poprvé přijeli do Rumunska, tak jsem měla oči navrch hlavy. Na Raul Mare jsme se cvakli, stáhla mě voda pod hladinu a nemohla jsem vyplavat (byla jsem ve válci). Už jsem si myslela, že se ven nedostanu. Jára tehdy stavěl laminátky (lodě postavené z tkaniny ze skleněných vláken, napuštěných pryskyřicí a vytvrzených. Pozn. red.).

Pak jsme projeli skoro celou Evropu, ale i Zéland a Austrálii. To byl rok 1994. Podívali jsme se i na Aljašku. Kluci tehdy projeli z Kanady na Aljašku po vodě. Jeli jsme to v šesti lidech na Colorádu (menší nafukovací raft. Pozn. red.).

Jaké řeky se vám nejvíce líbily?

Během předchozího režimu jsme se dostali především do Rumunska, Bulharska a na Ukrajinu. Největší zážitky máme ale asi z Aljašky a Ruska. Letěli jsme až na Sibiř. Jezdili jsme na nafukovacích katamaranech, které si člověk sám vyrobil. To se nafouknou dva válce, ořežou se větve ze stromů, ty se přiváží podél těch válců a pak se svážou příčně dohromady. My jsme seděli ve čtyřech na těch válcích a nohy měli v popruzích. Bagáž byla uskladněná na větvích. Jeli jsme až 520 km v kuse bez civilizace. Když jsme se konečně dostali do vesnice, tak jsme si chtěli koupit nějakou vodu. Bohužel jedinou tekutinou, kterou měli, byl ocet. Jediná možnost byla najít studnu.

Aljaška 1997

Jára se zamyslel: Krásné to ale bylo také na Novém Zélandu. Nádherné čisté řeky. Na tento výlet padla naše chata. Podívali jsme se i na Bali, do Bangkoku. Museli jsme si přivydělávat na různých brigádách, abychom si cestování mohli dovolit. Ve výčtu krásných destinací by ale neměly chybět Austrálie, USA, Bolívie, Mexiko a… No to bychom tu byli dlouho, dodává s úsměvem.

Co vás na ježdění na vodě nejvíce baví?

Všechno. Příroda, parta kamarádů, adrenalin. Teď jsem ho třeba zažil na Sázavě. Byl to boj, abych nevypadl z lodi když jsem vstával, jak se mi třásly nohy. Směje se Jára. Pro starší ročníky jsou prostě plasťáky nepohodlný.

Čím se udržujete v kondici?

Láskou. Reagují oba shodně. A hlavně se „hejbeme“ a nejsme peciválové. Nejvíce nás drží kamarádi kolem vody. Sice jezdíme i sami, ale kamarády nenahradíš. Jsme tam sice nejstarší, ale to nám nevadí. No a samozřejmě každé ráno cvičíme a chodíme do Sokola „pro dědky a báby“, směje se Věra. Bohužel ale neposilujeme. To bychom potřebovali, ale jsme na to líní. Hodně jezdíme na kole a chodíme na procházky. Mám aplikaci na googlu, která mi měří kilometry, poznamenává Věra.

Stále jezdíte?

Teď jsme byli naposledy v říjnu. Jen již nejezdíme po celém světě, ale spíše po Česku. A na méně dnů. Jára již nechce spát ve stanu. Takže buď chatička, nebo auto.

Co byste poradili začínajícím vodákům?

Aby se nebáli a nevzdávali to po prvním nezdaru. Ale ono vlastně není potřeba nic radit. Buď tě to chytne, nebo ne. A záleží na partě kolem tebe. Když ti jednou zaprší, nesmí tě to odradit. Příště bude svítit sluníčko. Klidně si poprvé zaplatit zájezd s nějakou cestovkou, aby za tebe zařídila vše důležité. A zásadní je příprava na vodu. Nešetřit na vybavení. Vídáme, jak lidi jezdí na vodu s malou taštičkou bez pláštěnky a druhého oblečení. Bez neoprenových bot. Nenasadí si vestu a konzumují nadmíru alkoholu. „Chlastat“ neznamená užívat si vodu. Pokud plánují nějakou náročnější vodu, nezapomenout i na přilbu.

Kdy s vodáctvím začít?

Na vodě jsme jezdili s dětmi od jednoho roku. Hned jak to šlo, koupili jsme jim malinkatý pádla a zkoušeli pádlovat. Našeho Tomáše to tak chytlo, že má z mistrovství světa juniorů zlatou a bronzovou. Bohužel toho pak nechal. A Lenku taky. Ta má zase 5. místo ze svěťáku. Pak chvíli učila jezdit děti.

Jak vypadá váš vodácký den? Co si s sebou berete?

Ráno se nám sice nechce vstávat, ale jak nalezeme do lodi, je vše krásné. Shodují se oba. Uvidíš nad vodou proletět ledňáčka. Například na Berounce jich je spousta. No a celý den zakončíme posezením u táboráku s kytarou. Sebou si bereme hlavně jeden druhého. A pak loďák, vestu a helmu. Něco málo k jídlu a pitný režim. Důležitý je i menší drybag na doklady, telefon, lékárnička a házečka (záchranná pomůcka, která se používá při záchraně plavajícího vodáka. Uzavíratelný plovoucí pytlík s naskládaným pevným lanem. Pozn. red.). A vesta opravdu vždy! A pokud si to chce člověk opravdu užít, tak investovat do dobrého vodáckého oblečení. Pro případy nouze nezapomenout lepení a pumpu.

Je nějaké místo, kam byste se rádi podívali?

My už se spíš raději koukáme a vzpomínáme, kde jsme byli. A že je na co vzpomínat. Teď už máme nejraději Sázavu. Vezmeme loď na záda a jedeme. Do zahraničí už to pro nás bohužel moc není. I když třeba na řeky do Řecka bychom se ještě podívali rádi. Ale v Čechách jsem si sjel vše, co jsem chtěl. Třeba i Toušickou kaskádu a horní Lipno (úseky divoké vody na Vavřineckém potoce a na Vltavě. Pozn. red.). Na Toušické kaskádě jsme se dostali do vracáku (zpětný proud za překážkou, balvanem, pilířem, nebo u břehu. Pozn. red.), ze kterého jsme nemohli vyjet. Ale nakonec se to povedlo. Vzpomíná Jarda. To mu bylo 70 let. Ve čtyřiceti ještě jezdili lehkou vodu, pořádně začali jezdit až potom.

Proč jste nakonec přešli na nafukovací lodě?

Protože jsme jezdili do zahraničí. A když jedeš na vodu do Kanady, nebo do USA, tak potřebuješ praktickou loď zabalit na cestu. Navíc je lehčí, pohodlnější a stabilnější. Především na kolena. Klečení v lodi už pro nás není. Ale myslím si, že pro běžnou populaci je důležitá především ta stabilita. Profíkovi je to jedno. Ten zvládne jet i hlavou dolů. Tedy chvíli. 🙂